Povídka o životě jedné důchodkyně vypráví o tom, že ani život v naší sočuasnosti - tedy v té takzvané “demokracii” nemusí být právě výhrou. Naopak, nezmění-li se myšlení politiků a byrokratů na úřadech, může být život stejně těžký a dokonce děsivější něž byl za předešlé totality, jejímž “marasmem” se dnes kdekdo z těch, kteří vytvářejí marasmus současného režimu, zaklínají. A tak také mnohým současníkům se může stát, a mnoha se to již také stalo, že je život v demokracii umoří až k smrti.

Téměř denně jsme svědky násilí páchaného mladistvými a dětmi. I přesto že je to opravdu alarmující, společnost jako by se bála problém řešit tak aby řešení bylo opravdu účinné. A tak se hledají viníci,  bezzubá řešení která by těm chudákům dětským násilníkům a vrahům neublížila a na jejich oběti se jakoby zapomíná, nebo, troufám si říci - kašle. A o tom všem je právě tato povídka.

Svátky, to je to oč tu běží. Lidé ztrácejí díky svým ubohým a nudným životům, důvody k tomu být veselí. Ale díky své honbě za úspěchem, majetkem a nebo jen snaze přežít ztrácejí schopnost se radovat ze života jako takového. Proto se upínají k svátkům jako jsou Vánoce a nebo Svatý Valentýn. Vytváří si z nich jakousi modly a těm se pak, když přijde jejich čas, podřizují. Jenomže ne všichni mohou prožít tyto svátky nemyslících stád podle svých, nebo vlastně všeobecně uznávaných a téměř povinných představ a pravidel. A to mívá často patřičné důsledky.

Důstojný život